Hodinku jsem se tam vrtěla vedle Sanyna na židli, po obědě jsem popadla foťák a rozjařeně vykmitla ven. Došla jsem na konec vesnice a pak, tak jak to mám ráda, první cestou, která se mi zamlouvala a ztrácela se mezi poli. Slunce vykouklo z mraků, na déšť už to nevypadalo, vítr vysoušel louže. Starousedlíci na mě divně koukali zpoza plotu, když jsem s nosem u země lovila do hledáčku vlčí máky, tak sem jim s ulehčením zmizela z očí. Bylo to ... krásné. Už ani nevím, kdy jsem naposledy byla takhle sama s cestou a na místě jsem se zapřísáhla, že podobný program zařadím do svého života co možná nejčastěji.
Cesta mi brzy přestala stačit. Zlákala mě vlhká louka. Prodrala jsem se mokrou trávou k lesu a tam jsem ji spatřila. Svítila v zeleni jako šperk. Štíhlá a osamělá, kolíbala se ve větru. Tohle bylo mé druhé setkání v životě a bylo ještě krásnější, než to první. Přeskočila jsem potok a pak nábožně deset minut brousila kolem a mačkala spoušť. Tady ji máme, celebritu.
Doteď mám podezření, že jsem tam brouzdala mimo cesty v přírodní rezervaci. Ale za celou dobu jsem nepotkala jedinou ceduli, která by to hlásala. Že by utajený kousek divočiny ?
Les byl plný ptáků a zeleného světla. A za lesem louka, kde kvetlo všechno, co vyrašilo ze země. Fotky z toho kouzelného místa a jiných, která jsem toho dne potkala, jsou tady. Slunce, vítr, ptáky a vůně je třeba si domyslet.
