Magrátka
v barevným peří

Takhle nějak prý odpočívají muži. Ženy prý ne. Ale já mím podobnou zkušenost při čtení knížek, při hraní her na počítači... U ručních prací ne, tam se musím stále soustředit, ale výborně mě uvolní. Tak ať žijí výjimky z rozškatulkování světa na mužský a ženský! Odcházím si hrát s korálky, abych si ještě trochu odpočala.

strašně ráda. Byly doby, kdy jsem to mohla dělat celý dny. Teda nejen to, stíhala jsem u toho sledovat filmy, konverzovat... Nikdy mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet, jako jsi to napsala. Ale je to tak. Dnes u toho nepotřebuju dělat cokoliv jiného, stačí mi jen ten klid a tiché rozjímání, protože nijak moc soustředit se na práci nemusím. Někdy, když dlouho nemám čas sednout, vzít jehlice nebo háček a něco tvořit, bytostně mi to chybí. Ani ne kvůli výsledku (nápad mi musí v hlavě nějakou dobu zrát), ale právě kvůli tomu prožitku při tom...

kolem sebe slyším spíš negativní ohlasy ke klasickým ručním pracem. Posměch pro háčkovaný ubrusy a drobnosti, prostě se to dnes nějak "nenosí" - věnovat se tomuhle. Štrykovanej svetr - blééé. Vhodný tak pro starý babky v důchodu apod... Háčkovaný polštářky na gauči? Prej děs. Škoda. Kdo nezažil, nepochopí. Vzít ten kousek do ruky a někdy si přitom vybavit přesnou atmosféru situace, kdy vznikal...

Každý pleteme po svém. Každý pohyb doprovázený drobným cinknutím a jak se dílo stále rozrůstá, tak se stává těžším a těžším. A to ne v gramech, ale kilogramech. Ano mluvím o kroužkové zbroji. Nevím, zda v ní mám také schované myšlenky, které mi probíhaly hlavou, když jsem kroužek kleštěma zavíral, aby se přidal do té ohromné masy tisíců jiných kruhovytých věcí. Váže mě k ní spoustu věcí. Myšlenky na její tvorbu, vnímání díku kroužkové zbroje, když pomůže při krytí nečeho tak křehkého, jako je lidské tělo. Ale pokud v ní někde ty myšlenky jsou. Tak snad je někdo nevymlátí dříve, než příjdu na to, jak najít vlnu, po které by se mi promítly do mysli.