Magrátka
v barevným peří

Mluvíš mi, Magrátko, z duše. Strašně rád bych na to nějak zareagoval, ale raději nebudu. Neumím ty myšlenky vyjádřit smysluplně, a tak obvykle začne týct krev, lítat ostrá slova a feministky se hromadně obracejí v hrobě. Ale já to opravdu nemyslím zle...

Jak ráda bych to zařvala na celou domácnost a veškerou svou energii vrhla na domácí ctnosti a s chutí bych se přestala starat o pitomý byznys. Jenže...
Občas, když mě to popadne, toužím po muži, který by se postaral a já mu za to chystala denně teplé jídlo a profoukané prádlo z věšáku želila přímo sundané ze šňůry a kladla do voňavých úhledných komínků... Skutečnost je jiná, k večeři si něco ulovte a uvidíme se zítra, až se vrátím z práce, pokud mi to vyjde ...

Ono se to podle mě s tou emancipací drobátko zvrtlo. Sice dneska můžu managovat banku a bejt v kurzu a v balíku, ale když se rozhodnu, že budu doma vychovávat devět adoptovanejch dětí, což je rozhodně minimálně stejná odpovědnost a dřina, tak jsem v mínusu s minimálním ohodnocením i společenským statusem. Až budou pečující profese hodnoceny stejně jako ti dravci s kufříkama, budu si myslet, že je to v pořádku.