Magrátka
v barevným peří

... je členem rodiny, tedy... byla. Upřímnou soustrast, protože pro mne byla osobností, jako pro mne není mnohdy kdes jaký člověk.

Měl jsem ji moc rád ... a věřím, že ona celou vaši rodinu měla ráda také a byla s vámi moc ráda. Určitě jí je nyní lépe ... Bude mi scházet ... i to noření nosu do její hebké stříbrné srsti místo pozdravu, kdykoliv jsem k vám přišel ...

Milovali jsme tě, dali jsme ti svobodu. Chránili tě svými životy, ale někdy to nestačí. OVšem duše tvá stále žije, žije v nás. Dala jsi nám vzpomínky, které od nikoho jiného nezískáme. Tvá duše teď patří matce Zemi. Ukáže jí cestu. Povede tě po ní vítr, který bude mezi tlapkami ti vát, aby tvé kroky lehké byly. Oheň spálí každou překážku, která snad do cesty by se ti odvážila a voda odnese popel. Tvé putování bude sice dlouhé, ale krásné. Navíc nejsi sama....myšlenkami jsme stále s tebou, jednou se zase setkáme...

Patří do rodiny a když odejdou, bolí to. Je mi to líto...

Bolest a lítost se pomalu usazuje do míst, kde se přeměňuje s časem. Jen ta místa jsou prázdná a kočka Olinka celé hodiny chodí bytem a naříká. Nikdy jsem si nemyslela, že k sobě tak lnou ...

Bude zase dobře...

To bolí... Myslím na vás, na všechny.