Magrátka
v barevným peří

Říkám tomu absolutní fyzický a psychický nepohodlí. A rozdrbanou domácnost, plnou prachu, krabic a přeházenejch věcí nenávidím k smrti a buď vyklízím pole do doby, než to přejde, nebo musím vědět, že je v mé moci s tím něco dělat, čili že beze mně se to neuklidí... Když to záleží na cizích elementech, většinou se vždycky něco podělá. A to pak taky řvu a ječím a vztekám se... A ten můj se na mně podívá a řekne (nebo i do founu): "Co na mě řveš?" A já v tu chvíli zabrzdím, ještě chvíli bublám, ale uvědomím si, že pláču na špatným hrobě