Magrátka
v barevným peří

jsou vždycky smutné. I když zákonité. Kolikrát jsem se během dětství svých dětí zaříkávala, že už žádné zvíře nepřekročí práh našeho bytu. Abych nemusela koukat na jejich smutek. Dnes vím, že to patří k životu. I ten smutek.

Tak ať má v kočičím ráji vždycky plnou misku něčeho moc dobrého. A její odchod ať brzy přebolí.

Je mi to moc líto :(

Z mnoha důvodů nikdy nezapomenu, jak se Ona se mnou dělila o část místa jejího gauče a s grácií, trochou nevole a líbezné rozmrzelosti mne strpěla na návštěvě u vás doma.

To díky Ní jsem si našel cestu ke kočkám, které jsem do setkání s Olinkou moc nemusel ... Budiž jí přičítáno k dobru i to, že mám(e) doma v KBN také kočku (Nelly). Stejně paličatou a také "hráááběnku" ... Je mi líto, že odešla, ale stopy tu po ní rozhodně zůstanou.

Stopa, kterou zanecháme na obloze, může být krátká. Může být dlouhá. Může trvat jen chvilku, může ionizovat minuty. Může se dotknout hvězdy nebo může proletět prázdným prostorem. Jsme jako meteory. Lidé i kočky.
Nakonec i ten kámen, na kterém je vyryto naše jméno, se rozpadne v prach. Je těžké srovnat se s vlastní pomíjivostí. Myslím, že každá taková stopa po meteoru má svůj smysl. Ukáže v dané chvíli krásu a něco předá těm, kteří se nacházejí v blízkosti a dívají se, poslouchají. I když se nakonec rozpadne, má taková stopa smysl. V daném čase, pro ty, kteří jsou přítomni.

Olinka byla určitě moc fajn a teď se bude dívat shora a vesele našeptávat Zvířce, co má dělat za neplechu

...jak chceme a čím chceme, ale ztráta někoho, koho máme rádi je nezměrná.... Tam se nedá říci, bude to dobré.... nejhorší jsou rána, kdy člověk v rozespalosti hmatá po polštáři vedle sebe a najednou si uvědomí, že to zvířátko, které rukou hledá už tam nikdy nebude.
Jediné, čím se (snad) dá zmírnit bolest po ztrátě, je umožnit zvírátku, aby svůj život prožilo co nejkrásnější a, pokud možno, být se svým mazlíkem v posledních minutách.... pomáhá jim to a berou to tak, jako že usínají, stejně, jako kterýkoli jiný den..... A už jsem začala brečet