Já jsem se samozřejmě jako správná matka klepala, aby JIM všechno vyšlo - aby nelilo, aby dorazili šermíři, aby dorazili diváci, aby se nikomu nic nestalo, aby nebyl nějakej trapas, atd. atd. A ono to klapalo. Poprvé jsme bojiště navštívili dopoledne, když Tuleň volal o záchranu v podobě náhradních gatí - prostě mu ty punčocháče furt praskají v rozkroku.
Velká bitva byla odpoledne. Sanyn vyškemral na Máří camrátko, takže vnikl s kamerou do vyhrazeného prostoru a točil z první lajny. Já se proplítala mezi diváky a mačkala spoušť. Kůže, pláty, kroužkovky, meče a luky. Děsivě pomalované tváře skřetů. Tuleň v masce orla. Řinčení, hekání. Na rozdíl od reality - naštěstí - po bitvě všichni mrtví vstávají a klaní se obecenstvu. Spouště cvakají. "Dobrý den, může se s ním vyfotit ?" postrkuje paní blonďatou holčičku a a ukazuje na Tuleně s ptačí hlavou. Usmívám se, já ho přece nevlastním :o) Tuleň ještě zapózuje, skryje holčičku do křídel, je trochu vykulená a maminka září. Podobně to probíhá na celé louce, účinkující si vychutnávají svůj díl slávy. I když by možná ze všeho nejradši všechno shodili a vydechli. Je vedro k zalknutí.
Tábor je pestrý a jaksi "napříč staletími". Za velkými historickými stany se schovává houf současných bobíků, které se složí do velikosti spacáku. Dívky v gotických šatech, rozcuchaní chlapi v rozevlátých košilích, psi, kožešiny - prostě romantika. Atmosféra. Dochází mi, proč Tuleň tak vyvádí, když kvůli čemukoliv nemůže na bitvu. Šedá realita civilního života v konfrontaci nemůže obstát. Tedy pokud pro někoho koupelna a dálkový ovladač nejsou přitažlivější.
Navečer jsme si odskočili domů s tím, že se vrátíme na noční bitvu. Jenže zatímco na našem konci města bylo sucho, na bojišti vypukla průtrž mračen. Déšť se lil z oblohy, zbytek skalních diváků a část šermířů se tlačil pod stříškou krčmy, ostatní se schovávali ve stanech. Nakonec se povedlo jenom symbolicky podpálit trpasličí město za poněkud komické přítomnosti hasičů. Drak, ten krásnej drak s červeně svítícíma očima, nevystrčil ani čenich. Odjeli jsme domů a doufali, že Tuleně neodnese voda.
Neodnesla, odvezli jsme si ho sami v neděli odpoledne. Doma absolvoval trasu koupelna, kuchyně, pohovka, postel a doháněl evidentní deficit. Já nechci vědět, co se tam děje po nocíích !
Tak skončila ta velká bitva. Měla úspěch. Už proto, že tady to bylo něco nového. A taky pro to, co do toho vložili. Nápady, práci, nadšení. Tak jsem jim držela palce. Dokonce na uznání od kolegů taky došlo a to asi potěší nejvíc.
Jenom se obávám, že jsem Tuleňovi to očkování proti meningokoku naplánovala jaksi na špatnej termín. Až uvidí Mudr. Dětská doktorka ty podrápané a posekané ruce a nohy, co si pomyslí, že s ním děláme ... Snad ji potěší, že to má fakt od nefalšovaný práce ;o)
Sanyn si pod tíhou dojmů dokonce zaveršoval.
Jo a fotky jsou tady.
