Tak třeba v sobotu jsme s Ondrou podnikli výpravu do matičky Prahy na šermířskou burzu. Byla to akce ryze jednoúčelová, žádné rozpustilé toulání po obchodech, protože jednak nám na to po návštěvě burzy nezbyly peníze, druhak jsem na to měla absolutně nevhodný doprovod a třeťak ten náš nákup byl zatraceně těžkej.
Dorazili jsme asi deset minut po otevření. Dost pozdě, soudě podle reakce mého syna, který mi v metru při pohledu na hodiny, ukazující 10:02 jedovatě sdělil, že mu určitě právě prodávají ten nejlepší šalíř a že za to může ten můj záchod na nádraží. Inu, péče o starce je náročná.
Vystáli jsme frontu na vstupenky s houfem exoticky vyhlížejících mužů (i žen) s divokým pohledem, kterým civilní oblečení 21. stolení evidentně nesedělo a ocitli se v království šermířském. Prostor menší haly byl plný plechu, kovu, kůže a kožešin. Zbroje se matně leskly, nová kůže příjemně vrzala a pštrosí peří povlávalo v průvanu. Kupující a prodávající se dohadovali, vyměňovali si vizitky, známí z bitev na sebe pokřikovali a halasně se zdravili. Zkušené ruce znalecky svíraly jílce mečů, potěžkávaly sekery, napínaly luky a navlékaly části zbrojí na rozličná místa. Křehké dívky se probíraly hromádkami stužek a úžasných šmuků, nad kterými by vzdychla lecjaká komtesa. Osoby pochybného vzezření nabízely zboží pochybného původu a účelu, včetně ptačí lebky a pařátku.
My jsme mířili neomylně. Můj syn má na své zboží nos. Pět minut po příchodu už navlékal své nové rukavice. Naštěstí pro mě bylo dost i šalířů, včetně takový tý roztomilý čepičky pod, aby to netlačilo. Tím byl průvan v peněžence dokonán. Nakonec jsem si vymohla alespoň to poklidné pocourání po stáncích burzy, zatímco Ondra netrpělivě podupával venku.
Nu což, nakoupili jsme, známé pozdravili i na ten vlak se supěním doběhli.
Jen jedno mě mrzí. Že jsem si nekoupila ten ptačí pařátek. Fakt bych si ho přála.
