Ano, za tím, který se v létě tak holedbal fešáckou jizvou na ruce. Ke konci roku ho dostihlo stáří a on se odebral na druhý břeh, stejně rychle a překvapivě, jak žil.
Před rokem jsme si připíjeli na společné narozeniny, stejné datum, jen ten letopočet se lišil víc, jak o čtyřicet let. Teď už tedy každý zvlášť. A tak Sanyn doma nastrkal do kapes svíčky a sirky a jeli jsme v houstnoucím šeru na místo ticha.
Hřbitov. Místo, opředené tajemstvím a posvátným strachem. Místo smutku, lítosti, usmíření. Poslední štace. Dýchlo to na mě hned za branou. Jako blesk čistá vzpomínka na jiný hřbitov v jiném městě, kam jsme chodívaly s mamkou a se sestrou navštěvovat babičku s dědou. Tak nějak zvláštně se mi tam líbilo. Měla jsem ráda obrovské staré hrobky v přední části, porostlé mechem, trávou a břečťanem, s dávno oprýskanými písmeny. Jména, spousty cizích jmen, letopočty, vybledlé fotky. Prohlížela jsem si je a vymýšlela osudy. Dokonce jsem si představovala, jak rodina pohřbívá nebožtíka, vymýšlela, proč vybrali zrovna tenhle kámen a nechali na něj vytesat právě tenhle nápis. Dělám to dodnes. Uhrančivě mě přitahují ty spousty lidí, kteří tady vyvstávají z dávné minulosti, polozapomenutí, nepřítomní, ale kdysi stejně živí a skuteční jako já. Každý měl svůj příběh.
Omámeně jsem tehdy vdechovala hořkou vůni chryzantém a sahala na voskové květy dušičkových věnců. A pak taky svíčky, světýlka, lampičky v malé skleněné skříňce, kam se dolíval petrolej z lahve ukryté za pomníkem. Nejdřív práce. Vyměnit květiny, dolít vodu, zalít afrikány, očistit náhrobek. Rozsvítit světýlka. Pak postát v tichém zamyšlení. V tu chvíli bych se neodvážila ani pípnout. Děti poznají, když rodiče myslí vážně - "teď ne !" A pak zpátky cestičkou a cestou, ještě rozsvítit svíčku u Hurvínka jeho lidskému taťuldovi a šup na trolejbus. Venku za branou byl jiný svět.
To byla vzpomínka. Včera nám pod nohama jemně křupal sníh. U vchodu se tyčil automat na svíčky - vida, kam dorazila modernizace. Všechno bylo pod sněhem, náhrobky, borové věnečky, květináče s vřesem. Sanyn spíš odhadem začal očišťovat jeden kámen v řadě a trefil se. Zapálili jsme svíčky. Tiše postáli. Políbili se. A pak jsme se vydali zpátky. Blížila se zavírací hodina.
Soumrak se snášel na tiché stromy. Místo se jakoby vytrácela a patřilo už jen samo sobě.
