Dubový les byl plný světla, stop a zaječích bobků. A taky ptačího zpěvu, který byl po tom zimním tichu jako balzám. Prostě to tam žilo, navzdory mrazu a křupání sněhu pod nohama. Šplhala jsem k rozhledně lapajíc po dechu a cestou proklínala svou zimní pohodlnost a lenoru.
Nahoře na kopci byl sníh ještě křupavější, světlo zářivější a okolní svět se utápěl v zasněném oparu. Pláně protínaly pásy krajek z bot a psích tlapek. Zmrzlý sníh se oslnivě leskl a stopy zvířat vypadaly, že v něm budou navěky. Svět byl jasný a čistý jako slunečné ráno v bílé posteli.
Šlapala jsem po cestičkách a jen nerada rušila celistvost sněhu pro fotku nebo výhled. Potulovala jsem se slastně bez cíle, k lesu a zpátky, zastavit na kus řeči s obrovským dubem, kolem planých třešní k šípkům, občas cvakla spouští nebo přejela prstem po větvi, okousané od srnek.
Byla jsem hostem na radostné a blýskavé oslavě světla, čistoty a probouzení. Hromnice, Imbolc, Brighid, krajině na lidských jménech nezáleží. Jedno je jisté. Země už nespí a pod peřinou se pěkně vrtí.
