Nejtišší za celý rok. Země je schoulená a obrácená do sebe ve spánku podobném smrti. Sníh tlumí její neznatelný dech. Těžké mraky visí nízko nad nehybnou krajinou a prohlubují pocit strnulosti, všeobjímající chlad a stín. Jakoby život ustoupil ze scény a uvolnil místo své sestře s ledovými prsty.
Stojíš uprostřed toho všeho a cítíš, že ten chlad, ta nehybnost je jen dočasu. Je to okamžik mězi dvěma údery hodin, nadechnutím a vydechnutím, zhoupnutí kyvadla, chvíle spánku uprostřed tance. Bez ní by nebyl tanec, dech by se vyčerpal. Kyvadlo se musí houpat na obě strany.
Toužíš po jediném - splynout s tím klidem, ustrnout, znehybnět v té dočasné smrti, klesnout až na chladné dno. Na kratičký okamžik se dotknout středu a pak zase vyplavat a přivítat nové slunce.
To je Slunovrat.
