Je šedé, zamlžené ráno. S několika dalšími šílenci se setkáváme na parkovišti u hradu. Vyrážíme. Cesta stoupá do kopce tichým, vlhkým lesem.
Ten les ... V údolí se převaluje hustá mlha a její chapadla dosahují zářezy ve svahu na stezku. Sráží se v kapkách na větvích stromů, ztěžuje dech. Stromy jsou zamlklé a nehybné. Pod nohama tlustá vrstva zahnědlého listí.
Vidím ty lístky, jak se rozvíjejí z lepkavých pupenů jako motýlí křídla, v paprscích slunce tmavnou v různých odstínech zeleně a tiše ševelí s vánkem. Pak zezlátnou a zčervenají, vysuší se, zkřehnou. Odevzdají vláhu větru a s ním se nakonec snesou na zem. Tam zůstanou, až je déšť promáčí, smísí jejich hmotu s hlínou a vsákne ke kořenům. Kruh se uzavírá.
A je tu opět to ticho a chvíle bezživotí. Věci jdou ztuha, vše se zastavuje. Je třeba se utišit a počkat na nový plamen, nové slunce, malého zářivého boha. Ten pohne Kolem a vše se rozeběhne, zpátky ke světlu, zpátky k životu.
Nedošli jsme až tam, kam jsme chtěli. Stezka byla rozblácená, chůze nemožná, les nás nepustil dál. I to k tomu času patří. Není nutné vždycky dojít někam. Často stačí jenom jít.
Poslechli jsme. Sebranou vlhkou větvičku jsem vpletla do vánočního věnce.
Očekávám.