Začítala jsem se opatrně a poněkud rezervovaně. Na prvních třech stránkách bylo pravděpodobně víc slizu, kalu a hnusu než ve všem, co jsem přečetla doposud. A pak jsem do toho zapadla až po uši a vězela v tom celých šestset stran.
Je to strašná knížka. "Steampunková verze Dantova Pekla...," praví se v jedné recenzi. No, to je myslím docela výstižné. Je jako psychomůra - její vlastní výtvor. Vysaje vám mysl, zatímco zhypnotizovaně zíráte na neuvěřitelné obrazce na jejích křídlech. Je to orgasmus představivosti a autor v něm čtenáře rozhodně nešetří. Nemilosrdně vás vláčí bahnem i krásou (víc bahnem) svého města a strká vám pod nos své neskutečné obrazy. Zahltí vás maniakálně důkladným popisem smyslových vjemů, takže pak máte nutkavou potřebu se osprchovat.
Jeho hrdinové nejsou žádné úžasné bytosti v zářící zbroji. Jsou to špinavé, páchnoucí, vyděšené, na smrt vyčerpané trosky, které se prostě snaží zastavit tu hrůzu. Ke konci už jsem si jenom unaveně přála, ať je konečně po všem, ať můžou jít někam domů, vykoupat se a spát.
Nicméně jsem úchylně propadla děsivé kráse tohoto příběhu a z hlavy mi bude jen velmi pomalu vyprchávat. A pak nemám mít zaděláno na noční můry.
