Mezi moje nejhorší trvalé noční můry patří děs, že se něco stane někomu, koho mám ráda. Kdo je mi nejbližší. Někomu z "mých lidí". Prožívám to takříkajíc "globálně" a je to první věc, která se mi vybaví, kdykoliv čtu o nějaké smrtelné dopravní nehodě, atentátu, válce, katastrofě nebo tak něčem. Okamžitě mám v hlavě představu těch, co na dotyčného někde čekali. Žili s vědomím jeho přítomnosti a v bezelstné jistotě počítali s tím, že se vrátí. Počítali s ním do konce svých dní. Nebo aspoň na hodně hodně dlouho.
Ta rána nepřijde zevnitř, jako když sami něco skončíte vy, nebo ten druhý. To je úplně o něčem jiným. Tohle přijde zvenku a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat. Jste úplně bezmocní a nemůžete to změnit, jako nemůžete obrátit vesmír naruby. Něco vyrve toho člověka ze světa a z vašeho života a vám po něm v duši zůstane díra. Neskutečně to bolí. Je to tak strašně nespravedlivé, jenže život v pojmech spravedlivý-nespravedlivý nefunguje. A nejhorší na tom je, že je to definitivní.
Tohle jsou věci, nad kterýma brečím. Tohle jsou knížky, kdy pro slzy nevidím na poslední stránku. Všechno se ve mně sevře a mám tisíc chutí vyskočit a vrhnout se do náruče Tomu, co zrovna není doma a odplavit v slzách všechny jeho prohřešky a naše spory, protože na ničem z toho nezáleží. Jediné, na čem záleží, je, aby byl. Kdekoliv, se mnou nebo jinde, ale byl.
Tak to je všechno, co k tomu příběhu mám ...
