Uvědomila jsem si to včera večer, když jsem se loučila se svým dítětem, které si sbalilo ty svoje kůže a konzervy s lečem a dneska odfrčí dobývat nějakou tu zříceninu dřív, než se vrátím z práce.
Týká se to mého základního strachu, toho, o kterém jsem psala posledně. Čelím mu zcela iracionálně. Neloučím se jenom tak. I když si dávám pečlivě záležet na tom, aby to tak vypadalo. Používám věty typu: "Dobře dojeď !" a "V pořádku se vrať !" jako zaklínadla, kouzelnou formuli, která má dotyčného obalit jakousi ochrannou vrstvou a ve zdraví a bezpečí ho provést všemi nástrahami světa venku.
O duševním tělocviku, který provozuju před každým odjezdem na dovolenou, ani nemluvím. Vizualizace je prý základní praktikou magie. V tom případě mám velmi slušnou průpravu a zajásal by nade mnou nejeden mág či psychoterapeut. Hluboce prožívané představy šťastného návratu a opětovného shledání patří totiž k mým nejoblíbenějším kouzlům. Jsem schopná takto ovlivňovat Předivo událostí i několikrát denně, podle toho, na jak dlouho a jak daleko se chystáme odjet.
A protože u nás pořád někdo někam odjíždí, jsem v pohotovosti. Strážkyně těch, co jsou Někde jinde, než doma. Jedna část mojí mysli vždycky bdí a jestli kvůli tomu zapomenu koupit rohlíky, tak to se prostě nedá nic dělat ...
