Neuvěřitelně nádherné náprstníky jako něžná obdoba kamenných varhan.
Bzučí včelami a topí se ve vůni mateřídoušky. Opodál se kopretinová louka přeměňuje na obří parkoviště. V zájmu turistickýho ruchu, asi. Teď už jenom obkroužit skálu barevným plotem a přihodit stánek s buřtama. Ležím na teplém kameni a koukám jinam ...
Lidi. Příliš. Únik do lesů v tomto ročním období paradoxně znamená ztrátu poslední špetky soukromí. Jsem sobecká, chci samotu a ticho pro sebe. Nechci se tísnit na kamenných schodech, plést se do záběru, slyšet cizí rozhovory. Jo, děvče, to jsi měla jet asi jinam. Myslím na skály v podzimních mlhách, osamocené, konečně ztichlé, bez smíchu a cinkání karabin. Kámen je kluzký a stezky nejsou bezpečné.
Některá setkání přesto potěší. Hostinský z hospody u mlejna točí na jeden zátah zlaťák jako křen, nad míru a s čepicí. Popíjíme venku pod Měsícem tu báječnou hořkost a plácáme komáry. Třicetičlenná rodina, která obsadila půl chatového tábora, večer vytahuje harmoniku, kytaru a housle a nohy už si samy podupávají, mizí počáteční nevraživost, protože je tu chytlavá hudba dlouho do noci. Chlapi jako hora v barevných zástěrkách s nápisem Sestry v sukni postrkují svoje svěřence na vozíkách, nosí je do bazénu, utírají jim nos a když je třeba, drží je za ruku.
Každej máme svý léto.
