Kdybych si měla vybrat v literárních žánrech, tak magický realismus představuje můj ideální pohled na svět. Myšlenka na to, že že život se skládá z řady tajuplných a neočekávaných věcí a že za každým rohem na mě může vykouknout zázrak v té nejneuvěřitelnější podobě, je pro mě neodolatelně přitažlivá a oddávám se jí praktickty odjakživa. V praxi to znamená, že jsem někdy trochu mimo, v nevhodných chvílích moc zasněná a občas přiřazuju událostem významy, nad kterými mé okolí jenom nechápavě kroutí hlavou.
Je tedy přirozené, že ve světě Márquezových příběhů jsem jako ryba ve vodě. Včetně toho, že by mi rozhodně vyhovovalo tropické podnebí. Propadám se do jeho knih a nechávám se zvolna unášet proudem vyprávění, které neplyne jednosměrně, ale neustále se stáčí a odbíhá, aby se v překvapivé kličce vrátilo do hlavního řečiště. Vzduch se tetelí horkem, řeka je plná vírů a hranice mezi skutečností a snem je nejistá.
Láska za časů cholery sice nedostihuje dechberoucí náboj Sta roků samoty s jejich neuvěřitelnými obrazy, ale i tak je prostě márquezovská, jak jen může být a já si ji v parných dnech tohoto léta vychutnala.
