Mám ráda příběhy. Mám moc ráda prastaré příběhy. Miluju prastaré příběhy o ženách.
Řada z nich vychází z Bible, ale pokračuje volně, protože Bible se ženami až na řídké výjimky nijak zvlášť nezabývá, jejich životy nejsou zřejmě nijak důležité pro řád světa.
I Dína, dcera Jákoba, je zmíněna jen okrajově, jen jako záminka ke krvavé pomstě, střípek v životech jejích bratrů a otce. No nevadí. O to víc je prostoru pro snění.
Pak je možné postavit na kraji tábora kmene pastevců červený stan, ženský stan, místo, kam se uchylují ženy v čase krve, porodů, nemoci, kde vítají nový Měsíc, uctívají své bohyně, vyprávějí si příběhy, sny a drby.
Tam začne příběh Díny, jejího dětství ve společnosti čtyř matek a množství bratrů, kdy dny byly vyplněné předením, tkaním, vařením a prací na zahradě, stěhování z údolí mezi řekami do země Kanaán a setkání s mužem, jménem Šekem, které předurčí její další osud.
Celý příběh jakoby byl zahalený rudým přítmím barevného plátna, tak je plný myšlenek, pocitů a vůní žen. Staletí ztrácejí význam a příběhy našich životů se prolínají, protože ty věci, ty důležité věci, jsou bezpochyby pořád stejné. Svůj stan si už nestavíme na kraji tábora, nosíme si ho s sebou, v sobě a ukrýváme tam své poklady. Vracíme se do něj, abychom se občerstvily, nabraly síly a urovnaly si své myšlenky.
Je to bezpečné místo.
Je to dobré místo.
