"Teď ovšem dospívají a získávají na důležitosti, ty moje kosti. Masový obal ubývá, do popředí vystupuje kostra. Skalní podloží. Strukturní principy. Stačí správné světlo, aby zahladilo podružné vrásky. Správný stín, správná dávka slunce - a hle, do popředí se tlačí ty kosti, ty dobré kosti, jako rozkvétající květiny."
Číst Margaret Atwood je přesně takové, je to odhalování kostí, struktur, podstaty. Čarodějnice v říši slov, laskavá vědma odstraňuje povrchy a nánosy, to měkké a obalující, aby se dostala ke kostře všeho. Dělá to s nekonečnou něhou a lehkostí. Nezpůsobuje rány, naopak čistí a hojí ty ty existující.
Cítím velkou úlevu a smíření, plynoucí z vědomí, že i moje kosti jsou tam, kde mají být a vždycky budou. Je o co se opřít, je z čeho začínat.
