V chladných temných ránech jsem si snila o možnostech, jak dosíci slastí zimního spánku a aspoň na chvíli se moct válet v posteli. Moje tělo tak evidentně přestalo dávat bacha a vpustilo dovnitř miliony nepřátelských bakterií. O den později jsem vyplázla jazyk na lékařku a ta nasadila chemické zbraně.
O slastech zimního spánku jsem mohla snít dál, protože kromě válení v posteli to s nima nemělo nic společného. Třeštila mi hlava, v krku drásalo, zesláblým tělem otřásal těžký kuřácký chraplák a chtělo se mi zvracet, takže jsem stejně nespala ve dne ani v noci. Prostě jsem si musela projít tradičním obdobím, kdy je mi špatně, jsem sama sobě odporná a jediné, po čem toužím, je někde o samotě pokojně naposled vydechnout.
Takhle nějak jsem strávila víkend.
Pak to, jako vždycky, nabralo obrat, takže teď si už konečně užívám uzdravování. To je totiž vždycky nejlepší. Na tvrdou domácí dřinu jsem pořád ještě dost nemocná, ale na polehávání na pohovce, čtení knížek, koukání na filmy a čarování s nitěma a jehlicema už zdravá dost. Normálně si můžu celý hodiny (!) hrát, nemyslet na to, kolik je hodin, kolik času zbývá, kdy budu muset někam jinam jít nebo něco jinýho dělat. Super.
No, kdysi jsem si hrála s panenkama. Teď mám jednu. Tak jsem si hrála s ní. A řekla jsem si, že by si mohla trochu skočit při fajnový muzice, tak jsem jí ušila kostým na tribal. I s těma úžasnýma střapečkama :-))
Popravdě řečeno si nepamatuju, že bych si někdy tak užívala dělání šatů na panenku. To bude asi ta krize středního věku. Už mám v hlavě další ;-)
