Kruté p?íb?hy z ?eské historie

Pavel Toufar, MOBA Brno, 2005
„Byla tmavá noc. Najatí vrazi a zkušení válečníci Tunna a Gommon pronikli na Tetín tajně, aniž je stráže postřehly a aniž kněžna Ludmila cokoli nebezpečného předvídala. Vtrhli do ložnice své oběti a zavraždili ji způsobem, který nezpůsobil sebemenší hluk, jenž by na hradišti vyvolal poplach a boj.“

Tu knížku jsem dostala do ruky jaksi mimochodem, když mě můj syn požádal, zda bych mu z vědecké části knihovny nepřinesla něco na referát o králi Václavu IV., jenž byl slaboch a opilec. Zřejmě proto se o něm nikdo moc nezmiňuje, protože literatury k němu tam bylo pomálu, a mezi tím tenhle kousek.

 

Nakoukla jsem do ní zběžně, když jsem iniciativně hledala příslušné pasáže o neblahém králi a při tom jsem se začetla tu i onde, až jsem řekla, že lepší to bude od začátku.

 

Začátek se utápěl v pradávné české historii, o které si pamatuju sotva pár starých pověstí českých a jinak v tom mám kompletní zmatek. Literaturu faktu čtu jen občas, ale tahle mě bavila.Možná i z toho důvodu, že se zabývá záležitostmi senzačními, které by dneska plnily přední strany bulváru. Člověku to nedá, prostě ho to přitahuje.

 

Myslím, že autor odvedl svou práci poctivě, já bych mu věřila. On ten Jirásek si to v zájmu rozmachu vlastenectví a národní hrdosti dost idealizoval, stejně jako mnozí další, Kosmase nevyjímaje. Naši prapra žili v dobách nelítostných a krutých, kde vládlo právo silnějšího a kde kastrace a vyloupnutí očí bylo běžným prostředkem likvidace případných konkurentů na trůně. Ženské to neměly jednodušší, o čemž svědčí nehezká historie kolem Ludmily a Drahomíry, Oldřich si s mnohoženstvím zřejmě hlavu nedělal a všechno to korunuje řádka Boleslavů, střídajících se na českém trůně, kde si žádný z nich nezadal s předkem ani potomkem a každý má nějakej ten zářez na pažbě.

 

O Václavovi už jsem se zmínila a to, co pravděpodobně provedl nešťastnému Johánkovi z Pomuku, mu na cti taky nepřidá. Že se dotyčný později vyšplhal mezi svaté, mu ve chvíli mučivé smrti nejspíš bylo houby platný.

 

Záverečná kapitola završuje předešlé sondou do práva útrpného a katovského řemesla. Nejsem žádná citlivka, ale pak už jsem přeskakovala odstavce, když jsem toho spálenýho masa, zpřelámaných údů a vykuchaných vnitřností měla celkem dost. Vše je doplněné hojnými citacemi z dobových zápisů, a tak je vidět, že si autor úchylně nevymejšlí.

 

Ale stejně se mi to líbilo. Psáno trochu s vtipem a nadhledem, důkladně, se snahou o rozmotání hádanek a s odkazem na leckdy značnou nevěrohodnost dostupných informací. Navíc jsem si udělala trochu jasno v historii vlastního dvorku a to taky není na škodu.

 

Stejně si myslím, že se nemáme proč poplácávat po ramenou a hanobit předky pro krutost a barbarství. Ono je tu jenom o něco víc organizované a všeobecně kontrolované no a taky je tu to vzdělání. Ale kdyby se kdokoli z nás ocitl v určitých, zcela specifických a né zcela komfortních podmínkách, kdo ví ...

 

Mimochodem, věděli jste, že tím úplně nejmocnějším magickým předmětem z popraviště není provaz, ale odsouzencovo varle ? Ale bacha ! Jeho získání bylo riskantní tenkrát stejně jako dnes.

 

Přečteno 2148x
 
Komentáře