Když mladičkou Naznín z chudé bengálské vesnice provdají za muže, žijícího v Londýně, považují to všichni za obrovské terno. Až na vyděšenou dívku. Ta se ze dne na den ocitá v naprosto odlišném prostředí, jehož jazyk ani zvyky nezná a po boku muže, kterého nikdy neviděla. Jedinou další oporou jsou jí ostatní členové muslimské komunity na předměstí Londýna, kde se Naznín musí naučit žít.
A tak se snaží, vedle hodného, ale poněkud neschopného manžela, vedle dalších žen, které dělají totéž, jak nejlépe umějí, mladých mužů, prahnoucích po revoluci a svých dcer, které rozhodně odmítají žít poslušně a pokorně jako jejich matka. Všichni narážejí na ostrou hranici mezi tradiční společností, ze které vycházejí a svobodnou, ale ošemetnou kulturou, do které přišli a hledají způsob, jak skloubit obojí. A po letech uprostřed toho všeho dochází jedna žena k poznání, že její život patří jenom jí ...
Ten příběh mě dost zajímal. Tak, jako mě zajímají pohledy lidí, kteří se musejí vyrovnat s odlišností, s vykořeněním, s kulturním šokem. Je to pohled z opačné strany, než na jaký jsme zvyklí, z vnitřku společenství, které se zvenčí tak snadno soudí.
V dnešním světě skoro ošemetné téma. Ale já nevěřím na takový ty kolektivní záležitosti, vinu nebo nevinu. Věřím na jednotlivé lidské osudy. A na to, že všude je spousta ženských a chlapů, který si jenom chtějí klidně prožít svůj život ...
