Slunce se zvedá na obloze a mě posedá nutkavá touha vypadnout kamkoliv mimo nudu a smrad asfaltu, eventuálně zámkové dlažby.
Vím minimálně o jedný louce, kde zjara kvetou petrklíče a taky o jedný plný koniklece.
Kdysi mi jedna osoba ženského pohlaví a oddaná milovnice přírody hrdě vyprávěla, kolik si jich tam vyrejpala na vlastní zahrádku. Tenkrát jsem zaraženě mlčela, dneska mám o něco míň slušného chování a tak bych si snad neodpustila trochu toho jedu na adresu rodu lopatičkářů. A s radostí bych jí napařila pokutu.
Taky se chci už dlouho podívat do lesa nad vodopádem, když vždycky chodím jenom pod a Sanyn, když si přečetl moje povídání o hoře, na mě tuhle šibalsky mrkal ...
Zatím se ovšem chystám na asfaltu setrvat z rodinných důvodů, jelikož o víkendu se přesuneme do jiného města, kde bude moje maminka oslavovat svoje kulatiny. Není to tak úplně špatný, protože se po dlouhý době setkám s klanem a uvidím nejmladší členku, který je jenom něco málo přes rok. Vsadím se, že vím, jak bude vypadat ;-)
A příští týden nás pravděpodobně čeká ještě jedna cesta, ale to je překvapení. A taky aby se to nezakřiklo.
No a tak na tom asfaltu musím ještě vydržet, ale dlouho to nepotrvá. Pak už fakt budu muset ... někam ... aspoň za sídliště ...
