Je celkem běžné, že si přejeme mít na sobě něco jinak, než jak jsme se narodili. Na tomto faktu stojí a bohatě prosperuje několik odvětví průmyslu a obchodu a nejspíš nadále bude, protože tahle touha existuje asi od doby, kdy si první prapředek prostrčil kousek kosti nosní chrupavkou. Když pominu kdysi těžkou hlavu se svou po léta podvyživenou postavou, později přibírající poněkud nevyváženě a některé drobnosti, které se mi už vypařily, odmalička jsem si přála mít jiný vlasy.
Mám, jak už to u holek bývá, vlasy po tátovi. Přiměřeně husté, ale nepřiměřeně jemné, vlály mi vždycky podél hlavy a bez výjimky mařily každý pokus o zdání bohaté hřívy. Přežily zlaté časy drastické socialistické trvalé i postsocialistickou záplavu více méně drastického barvení, protože, když na to přijde, nakonec se to dá vždycky ostříhat.
Teď si je hýčkám zábaly v horkém bahně z henny a černého čaje, které vyhlížejí poněkud nevábně a barví všechno, čeho se dotknou. Před rokem jsem objevila svého divotvůrce s nůžkama a zakotvila v příjemném neuspořádaném rozcuchu, který se mi velice zamlouvá a který s mírnými obměnami udržujeme dodnes.
Přesto mám ten sen. Postupem doby vykrystalizoval do jakési podoby, živený ilustracemi v knížkách, filmem či dokonce střetnutím se ženou (nebo mužem), kteří takový typ porostu skutečně vlastní.
Jsou to Vlasy s velkým V. Dlouhá, hustá hříva, která v záplavě vln spadá po zádech, je všude kolem hlavy a na její spoutání zdaleka nestačí jenom tak nějaká gumička. Takové vlasy se spoutávají barevným šátkem, pruhem hrubé takniny nebo řemínkem, neb jedině takové materiály odpovídají jejich divoké živočišnosti. Nejraději jsou ovšem volné a bez překážek poletují kolem hlavy, vlají při chůzi a v závanech větru a rozprostírají se na polštáři jako druhý povlak.
Takové vlasy mají dívky z irských balad, ďábelské Flatleyho stepařky a Helena Bonham Carter ve svých viktoriánských filmech. Takové vlasy měla jedna moje kolegyně a já si nemohla pomoct a kdykoliv jsem s ní mluvila, prostě jsem jí zírala na toho živočicha kolem hlavy, asi tak, jako když mýmu Sanynovi bezděčně padají zraky do výstřihů. Nezlobím se na něj. Vím, jaký to je. Takové vlasy měl kdysi jeden kamarád a beznadějně si je cuchal jízdama na svý třiapůli. Ale toho vlání se prostě nevzdal.
Takové vlasy nebudu nikdy mít. Vlastně mi to ve skutečnosti ani nevadí.
Aspoň se můžu zasnít a jenom si tak toužit ...
