Vrhala jsem se na Holdstocka natěšená a napjatá, povzbuzená hromadou pochvalných kritik od recenzentů i bloggerů, dokonce odvolání na Junga, no teda.
Do Lesa mytág jsem se začítala těžko a nejspíš jsem byla i trochu zklamaná. Příběh mi plynul jaksi vně, neprožívala jsem ho, unikal mi. Neseděl mi styl, bylo to nějak rozvleklé, myšlenky se mi toulaly bůhvíkde. Dokonce jsem si říkala, oč by to asi bylo lepší, kdyby to napsal třeba Gaiman.
Někde v půlce knihy nabral děj spád a najednou jsem vězela v Lese až po uši. Libuju si dávno ve vysněných alternativních světech, z nichž některé jsou si podobné, ovšem tohle bylo tak nové a jiné, že jsem jenom zírala a hltala. Snad proto, že tenhle svět je ve skutečnosti tak starý, že si pohrává s obrazy na pomezí archetypu a někde na pozadí vyplouvá pocit, že tohle všechno někde dávno mám, svoje vlastní mytága, dědictví po předcích, opakující se vzorce pocitů a vztahů.
To Lavondyss už nedá na pomalé rozjezdy a předhodí oku čtenáře smršť představ a snů hned od začátku. Jde v příběhu ještě dál, je živelnější, divočejší, krutější a hlubší.
Sní o kostech, peří a kouřícím uzlu vnitřností. Cesta do středu Lesa je cestou zpátky do zákrutů vlastního mozku a někam za vědomí, které by se nejspíš zbláznilo, kdyby mělo tohle všechno udržovat při životě. Dotýká se duše jako ty prastaré příběhy, kterým ani moc nerozumíme, ale mají pro nás zvláštní neklidnou přitažlivost. Ještě mě mrazí z chlapce, vysávajícího kosti a z Tallis, srůstající s Lesem jako součást věčnosti.
Příběh se místy vymaňuje z pout prostého vyprávění a stává se bláznivým snem, nechává se unést vlnou samovolných představ jako médium, které píše, co mu našeptává duch. Proměny a splývání jednoho s druhým víří v divokém tanci času a sněhových vloček a rozdíl mezi skutečností a snem ztrácí význam.
Tak to pro mě bylo setkání s Holdstockem. Až se na to budu cítit, sáhnu po dalším.
