Ty vůbec nic nepíšeš, vytkl mi (jemně) můj muž. A vzápětí dodal, že zanedbávám blog, jelikož celý dny tvrdnu na nejmenovaném fóru v zapálené diskuzi stejně postižených žen. Musela jsem mu dát za pravdu. V jednom z posledních článků jsem se vyznala ze své vášně, která má právě své vrcholné roční období. Navíc uznávám, že od chvíle, kdy do mého šatníku přibyly další dva úchvatné kousky, se občas přestávám ovládat a jsem zcela v područí poměrně jednostranného toku myšlenek.
Nezbytně jsem si totiž musela opatřit dva kousky tričíček, nahrazujících tradiční čoli, které nenosím, protože mi tak nějak vadí, že mi z něj leze pupík, i když je schovanej pod látkou. Pro ten účel jsem zdevastovala dvě trička, ležící i přes svůj krásný materiál a barvu ladem a to tak, že jsem jim vyrobila úctyhodný výstřih vpředu i vzadu a olemovala jej stužkou, trochu to celé zabrala a zkrátila. Protože jsem chytila tvůrčí vlnu a ještě neměla dost, rozstříhala jsem zbytek z potahů na polštáře a jednu starou sukni a vyrobila jednu větší kabelu a jednu malou kabelku s pravým indickým vyšíváním v těch pravých barvách. V tomto řádění jsem byla celou dobu nevýslovně šťastná, lítala od šicího stroje k sárí a zpět a nesoustředila se na nic jiného kromě svých hadříků.
Ať mi někdo povídá, že ženský neumějí mít koníčky ;-)
Už se trochu uklidňuju, krmím kamarádovi kocoura, hojím rozpíchané prsty, odvyklé vyšívání a občas si něco písnu. A těším se na další vlnu.
Miláššššššci
