Celou cestu jsem prožívala vzrušení, které se při parkování v blízké uličce stalo téměř nesnesitelným. Proboha, říkala jsem si, jdu si jenom koupit šaty. Byla jsem nervózní jak před zkouškou. Ve chvíli, kdy jsme já, Sanyn, MaryLynn a Edward vstoupili dovnitř, pochopila jsem, že to bude něco naprosto mimořádného.
Nejsem nijak posedlá po módních hadřících. Oblékání je pro mě věc nálady a osobních pocitů. Tohle byla ... posedlost. Opojení. Nejdřív jsem jen tak nesměle sáhla po látkách ve stojanu. Pak jsem se zeptala majitelky na to své vybrané. A ona je přinesla. A pak to začalo.
Začala vytahovat další a další sárí, neuvěřitelná, barevná, lehká jako pírko, překrásně zdobená. Ještě tohle a tohle, a tohle si zkuste a tohle taky vyzkoušejte, modré, fialové, červené, co hrdlo ráčí. Už jste měla na sobě hedvábí ? Ne ? Tak to si nemůžete nechat ujít. Obtáčí kolem mě metry zářivých látek, hbitě poskládá záhyby, nařasí vlečku. Sanyn vytahuje další. Ještě tohle zkus. S úlevou se nořím do hlubin proklínané ženské marnivosti. Nakonec vybírám to, které jsem měla jako první, to vyvolené předem. Zářivá modrofialová pavučina s lesklými tečkami a zlatým lemem. V jedné pohádce šili princezně šaty jako letní noc. Už vím, jak vypadaly.
Neskončili jsme, vybírá si a zkouší MaryLynn. Červenočerné, modré, žluté. Vítězí první volba, je výrazné a krásně podtrhává obličej. Mezitím brouzdáme po krámku, sárí není to jediné, co se tu nabízí. Nebudu to protahovat. Ještě několikrát lezu do kabinky. K sárí patří šperky, probíráme se obsahem posklené skříňky. Po necelých dvou hodinách, které na tomhle místě utekly neuvěřitelně rychle (vážně, něco se tam děje s časem), leží na stolečku hromádka. Sáríčko, jedno sluncové polosárí, modrý šperk na ruku, spona na vlečku a kašmírový šál. Nalepovací bindí na čelo jsme dostali jako dárek. Hlodající výčitky nad průvanem v peněžence zahání Sanyn: "Vždyť si to zasloužíš. Kolikrát ještě doděláš vysokou ?" No dobře. Chleba s máslem je taky večeře ;-)
Vycházím omámeně ven. Jdeme si koupit něco k pití. V sámošce zjišťuju, že mi chybí taška, ve které jsem si přivezla spodničku. Běžíme se Sanynem zpátky do krámku, naštěstí ještě nezavřeli. Jutová taška stojí na svém místě a vypadá, jakoby tam stála odjakživa. Podruhé se rozloučíme.
Cestou zpět se mi vybavují útržky. Šustivé hedvábí. Věčný úsměv majitelky. Údiv nad tím, odkud že to jedeme jenom sem. Žena zkouší růžové sárí před zrcadlem, "ten její" na ni okouzleně zírá. Jakoby ji viděl poprvé ... Diskuze s Verunkou - provázek v pase je nespolehlivý, spodnička je jistota, na rameni udrží klouzavou vlečku špendlík nebo spona do kravaty, několik způsobů nošení vlečky. Úžasná uvolněná atmosféra toho místa. Bylo to tam takové - radostné.
Teď sedím v práci a myslím na látky, rozvěšené doma v ložnici. Jak si tam povlávají. Jak se budu příští pátek zavinovat na promoci. A jak si to budu dneska večer zkoušet ;-))
To nejsem já. To je ta věčně usměvavá. Jen to oblečení už jsem si odvezla.
