Jsme sami doma, nějak čím dál častěji a na dýl. Žijeme si v takovém tom poklidu. Sanyn vysedává u počítače. Já čtu hromady knížek, už je sem ani nepíšu. I když některé by za to stály ...
Sibylina proroctví třeba ... dost depresivní. Ta nejdepresivnější se týkala období, v němž se zrovna nacházíme, takže si můžeme namlouvat, že se nám už nic globálně horšího nemůže stát. Ale hlavně jsem si udělala jasno, jak to s tou sábskou královnou bylo. Hned jsem pak přitáhla domů Mezopotámské mýty, protože jsem si uvědomila, že sice o řadě mytologií mám nějaký povrchní přehled, ale uvnitř v tom mám zmatek. A hlavně jsou v té knize úryvky básní a to velice krásné a poetické. Ono mě to bere už pomalu každé léto, tahle posedlost Babylónem a přilehlými končinami. Nořím se pak do všelijakých kníh, polohlasně si předčítávám erotikou nabité verše Písně písní, sypu do jídel exotická koření a sním o poušti. Jakoby se mi po něčem stýskalo ...
Teď si v kabele nosím Berniéresovu Válku o zadnici dona Emmanuela a musím se u toho nezadržitelně nahlas uchechtávat, přestože na mě tuhle ostatní trpící v čekárně chirurgické ambulance divně koukali. Doma mám rozečtené TDK2, teda Trochu divné kusy 2, antologii SF povídek, které jsou, no, divné. Ale divné po způsobu, který je mi příjemným. Proto čtu už druhý díl.
Přečetla jsem Krále krysu od Chiny Miévilleho, skvostně temného, pročež má tento autor už dávno a navždy mé srdce a Strašidla Chucka Palahniuka, která mě nejdřív bavila a ke konci celkem nudila a jestli u autorského čtení nějaká dáma omdlela, což byla oblíbená připomínka bulvárních recenzentů, tak to bylo možná ze špatnýho vzduchu nebo z hladu. Věřte, jsou děsivější knížky. A taky od Palahniuka lepší.
Půvabný příběh o třech íránských sestrách, které si otevřou restauraci v irském zapadákově je sladce voňavý, připomíná filmovou Čokoládu a taky jsem u něho tak slintala. Tip na letní podvečery - Marsha Mehrová: Polévka z granátových jablek. I s recepty.
A málem bych zapomněla na Un Lun Dun, opět China Miéville. Sice se to tváří jako knížka pro malý holky, ale já to hltala a bála jsem se slušně. Nabité dějem a omamnou představivostí. A vůbec mi příběh o holce, která bojuje s děsivým Smogem, aby zachránila NeLondýn i Londýn, nepřipadal dětinský, naivní nebo profláknutý, i když takhle zestručnelé to zní jako nějaká ekopohádka. Pro ty, kdo četli - Černá okna jsem si přidala do osobního žebříčku příšer. Někam nahoru hned za Krvavý koleno.
Mezitím koukám na filmy a tvořím, ale to až příště.
