Vždycky si trochu užasle říkám, tak teda tohle má ten člověk v hlavě. Zakouším pocit jisté spřízněnosti a dodává mi to odvahu, abych se nestyděla za to, co tam, byť ne tak učesaně, mívám já.
Každá z těch knížek je úplně jiná, ale sešly se mi v čase, který je spojuje.
Angela Carter: Černá Venuše (magicko-syfilitický realismus)
Je snivá. Hraje si. Namotává útržky skutečných nebo dávno profláknutých příběhů na prst jako pramínek vlasů a rozmotává je jinak, po svém. Objevuje věci, které se mohly skrýt pod banalitou omletých klišé a činí známé světy znepokojivými a neurčitými. Díky za tip.
Joyce Carol Oates: Znásilnění (milostný příběh)
Je krutá. Znásilněná žena, dcera jako svědkyně, zamlklý policajt, pachatelé, jejich rodiny, právníci. Veřejné mínění. Všechno se to vaří v kotlíku maloměsta a taky to víří a překrucuje se. Oates nepotřebuje mnoho slov, aby dosáhla maximálního účinku, její knížečka je docela útlá a příběh křehký, čtení na jeden večer před neklidnou nocí, plnou myšlenek.
Anne Cameron: Dcery Měděné ženy
Je konejšivá. Vypráví příběhy a mýty, které uchovávají indiánské ženy z kanadského pobřeží. Je to ženská mytologie, plná tvoření a rození a proměňování, je intimní a obrácená dovnitř a říká mi věci, které občas nutně potřebuju slyšet, abych se vyléčila, důvěřovala si a plynula dál jako voda. Koho okouzlily Ženy, které běhaly s vlky, nechť si dopřeje tyto Dcery jakou doušku.
"Ta, která nedokáže milovat sebe, nemůže milovat nikoho
ta, která se stydí za své tělo, stydí se za veškerý život
ta, která ve svém těle nachází špínu nebo hnus, je ztracena
ta, která se nedokáže vážit darů, které dostala před narozením
nemůže si nikdy plně vážit ničeho."
"Taneční roucho není úplné, píseň není dokončena, tanec není celý, neznáme všechna slova. Přesto nastala doba, kdy je potřebujeme. Prabába je s námi, pomůže nám a přijde za námi, když ji budeme nejvíc potřebovat."
