Mám takový zvyk, nebo nutkavost, že když v létě začne slunce žhnout a země je rozpálená a voňavá, vzduch se tetelí a kůže se prohřívá skoro do nesnesitelna, čtu ty příběhy. Z pouště. Ze slunce. Z času nečasu. Po Ester a Díně mě v knihovně udeřila do oka Bilkis.
Je to legenda, pohádka snad víc, než ty předchozí dvě, ale kdoví, na každém šprochu atakdále. Podle písemných záznamů navštívila Královna ze Sáby krále Šalamouna v Jeruzalémě a otázkami zkoušela jehou pověstnou moudrost. Nic víc, nic míň. Ale fantazie pracuje a sny se sní a bez ohledu na dochovaná fakta a žijí příběhy vlastním životem.
Proč by krásná žena z pohádkově bohatého království (o kterém se dodnes přesně neví, kde leželo, ale co na tom sejde, hlavně, že je možné, že leželo) nemohla milovat moudrého panovníka, který k ní plane stejně horoucí láskou. A kdo odhalí všechny pohnutky, které řídily jejich cesty a záměry a tajná přání, která ukrývali hluboko v sobě.
Tak mi ten příběh voněl, jako kadidlo, jako koření na oltáři zapomenutých bohů a bohyní, jako olej v lázni a růže v zahradách. Zase jsem se jednou opájela sněním o sochách v posvátném háji a mramorových podlahách a miskách z alabastru. Nemůžu se toho nabažit.
A proč taky.
