Magrátka
v barevným peří

A takhle to dopadá. Přepis rozhovoru,který proběhl po MSN, pondělí 16 hodin.

Člověk si prý má v dospělosti plnit nesplněné sny z dětství. Tím nechci tvrdit, že jsem jako dítě neměla panenku. Měla, dokonce jednu dlouhovlasou z NDR. Zmizela, když jsem nabyla dojmu, že už jsem dospělá a s hračkama je konec.

Vždycky se mi líbilo to jméno. Takové ženské, babičkovské. Pak se mi líbí ta rostlina, protože svým vzhledem odpovídá mé vášni pro obrovské rostliny s monumentálními listy, které zabírají prostor a navozují atmosféru vlhkého pralesa. No a do třetice miluju tu zvláštní, nakyslou chuť. V okamžiku, kdy začnu loupat stvoly, se objeví nenapodobitelná vůně a začnou se mi sbíhat sliny. Příprava rebarborového koláče je vlastně jedno velké těšení. A recept ? Jak jinak, než od maminky ;-)

Jsou krátké. Zatímco jiné ovoce a zeleninu máme v časech globalizace k dispozici po většinu roku, jahody a třešně jsou tu jen ten krátký čas. Možná proto je můžu jíst v jakémkoliv množství a úpravě. I když nejlepší je ta nejjednodušší - stojíc pod stromem, případně lezoucí po čtyřech v záhoně si strkat ty neuvěřitelné plody do pusy. Teplé od slunce, ulepené, umazané od hlíny.

Dnes ve 22.55 na ČT 2 (proč jsou všechny dobré filmy v tak nemožnou hodinu !! chvála videu !)

Totální útlum. Ještě před 14 dny jsem spřádala plány, co všechno budu dělat, až budu mít PO: Oprašovala jsem odložené knížky, v duchu doplítala svetr, který na to trpělivě čeká od zimy, mlsně pokukovala po skříňce s DVD, vymýšlela a v duchu naplňovala předpokládaný uprázdněný časoprostor.

Tahle myšlenka mne napadla, když jsem nedávno pozorovala jejich ranní vítací rituály. Možná je to hloupá otázka, ale vím já, co skutečně k sobě navzájem cítí ?

... zajme vás a uvězní do tmy a ticha aneb proč se nesměju vtipům o manželkách, co mají migrénu